Homo aeconomicus

(příbalový leták k signované autorské žárovce)

 

Existuje zvláštní existenciální fenomén, který se projevuje u citlivých, inteligentních a schopných lidí přitisknutých složenkami do kouta, u lidí, kteří tak dlouho odolávali konverzi na homo aeconomicus, až zůstali se svou vírou v nezištné bratrství sami uprostřed nové náboženké obce,  ostrakizované socky s nadáním génia, bezďouši se srdcem na dlani, pracující zadarmo na své přátele, kteří si to blahosklonně nechávají líbit a jen pokradmo si mezi sebou vyměňují tajné posuňky prozrazující, že on není náš, že on je tak trochu z jiného světa, ještě tak nejspíš podivný poustevník, věštec, svatý muž, ale tyhle slova už dnes nikdo nepoužívá, i když potkáváme ty, kteří by měli být jejich nositeli, prostě příjmová nula, neexistující ekonomická singularita, neviditelný týpek, magor, fetka, cokoli tě napadne, a nemluvíme tu o zapáchajících nešťastných lidských troskách, ale o jakž takž fungujících lidech, kteří jen odmítají vydělávat peníze činnostmi, jež považují za nesmyslné či nedůstojné myslícího člověka, a takových činností dnes vykonáváme většinu, podivný paradox, čím větší blbost, tím víc to sype, sklady jsou dnes stejně jako před třiceti lety plné pitomostí a graduovaných historiků v rolích skladníků.

 

Fenomén, o kterém mluvím, potkává lidi co něco umí, dělají to a nedostávají za to zaplaceno, jsou u zdi a najednou jim to dojde, to poznání, že jsou na vyhynutí, že už nemají co rozdávat, že nemají kam ustupovat. Pokusí se o poslední dětinský trik, zkusí napodobit okolní společnost, zkusí nějaký poslední zoufalý útok na branku, jako Jarda, výtvarník a restaurátor, všem známým opravoval všechno skoro zadarmo a protože byl přátelský a bydlel na malém městě, opravoval zadarmo všechno všem, celému světu, celému malému městu, až ho doběhly nějaké exekuce a on se chytil poslední příležitosti, poprvé v životě se pokusil získat městkou zakázku. Uprosil několik známých, aby se za něj přimluvili, aby těm, co rozhodují, potvrdili, že konvertoval, že už je jejich, jeho bývalá žena za něj vyplnila nějaké papíry a ve všeobecné radosti, že svět ekonomiky, celá ta konfese malá domů má dalšího adepta dostal svou první veřejnou zakázku, opravit nějakou omšelou sochu na průčelí domu na náměstí. Tak se do toho pustil, jenomže to přehnal. Přehnal to na všech frontách, jako každý konvertita. Jednak se do toho pustil až příliš naplno, restauroval tu marginální sošku jakoby ji tu uplácal ožralý Michelangelo, jel centimetr po centimetru a pod jeho rukama se ta socha, ta kýčovitá zrůdnost z třicátých let, pomalu vracela k sobě a děsila všechny, co prošli kolem, ten obrovský andělíček s dementní mongoloidní hlavičkou a tělíčkem zkřiveným v dětské obrně se postupně, jak Jarda pokračoval, stával dominantou malého města, postupně ve svém výrazu přebil i radniční věž, hodiny a vcelku ubohé rustikální sgrafitty na budově muzea. Náměstí teď kraloval dement. Všichni se na něj museli dívat a ptát se sami sebe, co jim chce ta socha sdělit, proč se na ně tak upřeně dívá, proč má v očích tak hluboké, uhrančivé prázdno. Další Jardovou chybou byla zvolená barva, tvrdil sice, že anděl musel být původně růžový, protože to zjistil rozborem omítky, ale to radní ani občany města nepřesvědčilo, ta růžová je děsila jako ruského velvyslance. A třetí chybou bylo neustálé zvyšování ceny zakázky. Jarda dobře věděl, že se to tak dělá, že je to normální, ale on byl konvertita, pořád ještě zelenáč ve společnosti já na bráchu brácha na mně, to co projde staršinovi neprojde cucákovi, který tvrdí, že pro zachování maximálního množství původní hmoty musel použít nejkvalitnější tmely na světě, že na tvář andělíčka musel nejdřív vyrobit pracovní formu, aby doma zjistil, co ji chybí, a to tak, že si vyrobil čtyři pracovní makety jedna ku jedné a zkoušel to na nich, prostě Jarda to přehnal, jako každý, koho okolnosti zahnali do kouta, okolnosti kterým se říká homo aeconomicus, jenomže on chtěl být alespoň homo sapiens, když už ne sapiens sapiens. A tak mu nezaplatili, i když se výplaty domáhal ve středověkém brnění, tomu jsem rozuměl, nemohl se těch peněz domáhat normálně, to by se ze sebe i z nich musel pozvracet, musel se nějak odosobnit, ale nepomohlo to, tak prodal dům, poplatil ty exekuce a z toho co zbylo si koupil harleye, kterým prý odjel na Šumavu, začít tam nový harmonický život v lesích, jenže u Benešova se mu ta motorka rozsypala a dneska prý Jarda žije jako bezdomovec, je v hajzlu, jak jinak, ale možná míň než ti, co na něj pokřikují. Věrný sám sobě v rozhodnutí dělat jen to co považuje za smysluplné nebo krásné. Tu bitvu, kterou my bojujeme každé ráno, tu bitvu on vyhrál.

 

            Taky mě to párkrát v životě potkalo, ta potřeba na to vyzrát, ta chuť dorovnat tu domnělou nespravedlivost nějakým trikem, jednou jsem se pustil do kopání tunelu na záchodě, protože jsem si spočítal, že se tam musí skrývat tajná místnost domu, jistěže plná pokladů, už jednou tu na mně vypadly z trámu ostré náboje, ta židovská rodina, co tu kdysi bydlela, musela mít kromě nábojů i nějaký poklad a já vypočítal, kde je zazděný, začal jsem dlabat, hlavu skoro v míse, úplně jsem zapomněl, že jsem pozval na návštěvu kamarádku, když přišla, byl jsem už skrz a nutil jí, aby svítila do té tajné místnosti plné starých cihel a zbytků malty, ale nic jsme tam nenašli, jen návštěva měla podivně naspěch, možná se styděla, možná si prostě po té cestě potřebovala zajít na záchod, a tak přišel další hořkosladký večer, který nebylo v co proměnit. Tu díru jsem po třech letech zase zazdil.

 

            Je třeba na to jít nějak jinak, od lesa, ne jako slepý gambler, říkal jsem si o pár let později, vzpomeň si na Tháléta, z toho taky dělali blbce, ale když šlo do tuhého, dokázal vynalézt monopol a namastit si kapsu. Jenomže kde dneska přijít k monopolu, když se dá všechno koupit, všechno kromě červánků, filosofoval jsem při západu slunce, a najednou jsem to měl, ještě že jsem měl zrovna na účtu peníze na novou střechu, ale to by byla hloupost investovat v tuhle chvíli do střechy, protože novou střechu může mít každý, na tu monopol neuhraješ, kdežto poctivou stovatovou žárovku za chvíli nebude smět mít nikdo, jen ten, kdo se vybaví, kdo bude myslet na budoucnost, kdo dobře ví, že nejlepší světlo je světlo od Edisona, které nejen svítí, ale i hřeje, takže když necháte svítit v zimě v baráku na záchodě, nemusíte do mísy ani sypat sůl, žárovka, která je tak nehospodárná, že stojí třicetkrát míň než ta, na které ušetříte, a navíc je krásná a malá a nestane se vám, že ji na záchodě rozsvítíte a než té žárovce dojde, co po ní vlastně chcete, tak se potmě netrefíte do mísy, tahle stará dobrá edisonka svítí hned, příjemným teplým světlem jako z Ladových obrázků, kdo si dneska neudělá pořádnou zásobu pravých, originálních žárovek, tomu zkrátka ujede vlak a bude toho do smrti litovat. Druhý den jsem zavolal do továrny a objednal malý náklaďáček plný žárovek, který přijel za dva dny, chlapík mi dokonce pomohl donést žárovky až na půdu, schovat je pod střechu, ve které ještě dlouho zůstanou díry. Dal jsem si inzerát a čekal. Po roce jsem prodal dvacet žárovek, ale pořád mi jich ještě pár tisíc zbylo. Už to začíná, říkal jsem si a podal dalších několik inzerátů. Kupodivu se už nikdo další neozval. Nechápu proč, někdo sem ty žárovky asi pašuje z Ruska. Ale to pomine, Bradáčová to zatrhne. Můj čas ještě přijde! V mezičase jsem odešel čekat do jednoho open space, ale jen dočasně. Jak prodám žárovky, zase začnu psát, to je jasné. Jen tak pro zábavu teď pár let strávím budováním ještě lepší čtečky na ještě lepší platební karty, ale to jen proto, že mám zrovna malinko víc času. A navíc, není to zlé povolání. V překladu: otevřený prostor. Když zapadá slunce, svítí mi někdy skrz vedlejší prosklený dům přímo na tvář. V tu chvíli to vypadá, jako bych se styděl.

 

                                                                   Igor Malijevský, leden 2014