Překvapivý obrat

 

    To nebyl trvalý déšť provázející rodinné letní dovolené ani očistný vodní příval při letní bouřce. To bylo zlé, ošklivé vlnobití na betonové kvádry Ohňové země. To byla další trapná záležitost, která ho na jeho cestě, dlouho odkládané, znejistila. Jako včera. Přijel na Dejvické nádraží a hned na záchod. Klíčky musel škemrat u hostinského. Za chvíli vyšel, vlhký studený klíč v ruce, v tu chvíli byl jediný, poslední cestující, zapomenutý Svatý Petr na prázdném nástupišti. Zafoukal dusný vítr, po zrezlé koleji kulhal pes. Všude kolem jen horko a nuda. V tu chvíli k němu promluvil amplión klidným, úředním tónem: „Váš vlak právě ujel. Můžete vyčkat dalšího spojení a nebo se vydat po kolejích ve směru soupravy. Děkujeme. Your train...“ Dvoujazyčně. Večer to vyprávěl v hospodě, ale neuvěřili mu. Není divu, že ho už i kapky vyváděly z  míry. O kroupách nemluvě.

    Na spodním lemu jeho nejlepších texasek se chytalo bahno sídlištní promenády, sračky bezprizorných psů, dětí a hospodyň. Na náladě mu to nepřidalo. Poslední dobou pro sebe mluvil dost vulgárně. Chybělo mu to tiché, křehké vnímání krásy, které mu bylo dřív samozřejmostí. Kam se podělo, nevěděl. Zůstaly po něm jen kundy, píči, hovna, prdele a kupa nezaplacených složenek na stole. Neschopnost vnímat realitu stejně jako ostatní mu bohužel zůstala taky. A teď, když se to rozhodl změnit, tu stojí prochcaný a se zasranýma kalhotama, jak si pro sebe polohlasem mumlal. Na okamžik mu to přišlo k smíchu. Vzpomněl si, jak se ráno dlouze česal a jak si špičkou kapesníku čistil srpen z polobotek. Déšť nepolevoval. Kolem proběhly tři dívky, smály se, vřískaly. Jejich katastrofická eufórie se na chvíli přenesla i na něj. Pobaveně prošel prostředkem velké louže, která se rozlila přes celou silnici, středem malého jezírka na panelákové návsi. Jupí. Dostal chuť  vysvléknout se do slipů, vyválet se v trávníku U tří pámelníků, proběhnout se nedalekým oraništěm Na konci světa. Jupí!

 

    Déšť se stává jeho spojencem. Rozmazává bahno na jeho hrudi a tváři, kreslí na ní indiánskou masku, a on - je čistý, čistý bahnem a deštěm, přítel slimáků, král žížalového Majáles, vojevůdce družiny sídlištních jezevčíků, ještě poslední hrst krup, lafet deště, poslední rozjasnění oblohy, slavnostní výstřel do poslední kapky. Dveře nejbližšího paneláku mají vylomený zámek, vbíhá dovnitř, zvoní u prvního bytu. Otevírá mu jedna z těch dívek, které se ještě před malou chvílí radovaly z deště spolu s ním, jupí, povytáhne si zabahněné slipy, to nám ale sprchlo, co? ...nebylo by něco k snědku, teplá sprcha, hehe, ... dívka vříská o poznání jinak než před chvílí, dveře bouchnou, vybíhá tedy o patro výš, druhá dešťová víla, buch, a ještě jednou, ale je po legraci, přestalo pršet, bahno na těle pomalu usychá.

 

    Stop. Dobře ví, že se musí držet zkrátka. Každá eufórie trvá jen chvíli, každé souznění jen okamžik. Malá meteorologická změna a z Krále Majáles se stává zabahněný bezdomovec, asociál s podivně rozšířenýma zorničkama, s nebezpečně lesklýma očima. Ještě jednou se pro sebe usmál a vyšel z louže na chodník. Došel k nejbližší telefonní budce, vyndal z ošoupaného kufříku telefonní zápisník, víc svazeček uvolněných lístků s několika tucty telefonních čísel, to, které dostal od Karla, vyťukal do strojku. Dobrý den, omlouvám se, jsem v Křivoklátské a nemohu najít... Zavěsil. Zápisník, sotva pohromadě držící nit, která ho po celé ty měsíce spojovala s čímsi cizím a zároveň lákavým, s vábivým, nekonečně rozrostlým podhoubím rodícím kuchyňské linky, sprchové kouty a dlaždičky na záchodě... Byla to jeho křehká ariadnina nitka možného návratu k této svaté trojici civilizace, jejíž vlákna tvořily korálky číslic, kódů různých strýčků, úspěšnějších spolužáků, bývalých zaměstnavatelů a milenek, se kterými se rozešel v dobrém. Pečlivě to všechno složil a strčil zpátky do pravé zadní kapsy. Potom se vydal k poslednímu dostavěnému věžáku na kraji ornice. Na nebi se objevila duha. Dělníci, stále ještě schovaní pod laminátovou stříškou, dopíjeli pivo a bez zájmu se po něm ohlíželi.  

    Že si bude muset najít práci ho napadlo, když mu jednoho slunného rána došla pasta na zuby a on neměl na novou. Dlouho, snad rok si myslel, že ho jeho grafiky uživí, občas nějakou prodal a zaplatil něco ze složenek, které se mu válely po stole. Snad by mohl dělat nějaké ilustrace, snad by mohl někde... Někomu... Nemohl. Neměl na pastu na zuby. Když člověku smrdí z huby, nikdo si od něj knížku pro děti ilustrovat nedá. Ještě tak nějaký letáček do ordinace. Měl různé školy, slušné vzdělání. Čím vyššího vzdělání dosáhne, tím spíš si bude moct vybírat, říkali mu rodiče. Taky že jo. Začal si moc vybírat a v tom byl právě ten háček.

 Teď si ale vybral žlutou administrativní budovu, která vyrostla rychle jako plevel na samé hranici mezi městem a ornicí. Cestu k ní vyznačovaly provizorní panely, které se vinuly mezi těžkou technikou a stavebním materiálem. Otevřel prosklené dveře s nápisem ComputerTrade a vešel do vstupní haly, kterou trochu servilně a úplně zbytečně pozdravil. Několik sektorových jistě drahých stolků a židle z kovu a umělé kůže. Na stěnách velké abstraktní obrazy. Karma III, 45 000.- Kč, přečetl si název u jednoho z nich. Ve vrátnici, vlastně asi recepci, seděla blondýnka a telefonovala. Stoupl si kousek vedle a čekal, předstíral přitom, že si prohlíží ostatní Karmy. V recepci se zatím rozšafně odvíjel rozhovor, soukromý, a proto dlouhý. Crčela z něj voda. 

    Ředitel byl inteligentně vypadající chlápek v saku, které mu ne zcela padlo. Nejspíš absolvent matematicko-fyzikální fakulty, jeden z těch sociálně přizpůsobivějších. Bystrý, to bezpochyby.

-    Jste zmokl?

-    No.

-    To jste mohl zajet až sem, tady to policajti moc nehlídaj. A co umíte?

-    Rychle se učím... Taky trochu dělám grafiku.

-    V čem?

-    Na lino, nejčastějc.

Ředitel nezareagoval, místo toho navázal plynule řečmi o kolektivu, počítačích a všeobecných trendech.  O penězích, kvůli kterým tady všichni byli, od Olinky, která tu uklízela a nechala si od inženýra Bachroně masírovat záda, protože si kdysi udělal trenérské zkoušky (ani ten tu nebyl jen kvůli Olince), přes Karla až po autora Karmy III, o těch neřekl ředitel ani slovo. Tak jako si partneři po dlouhých letech vztahu nevyprávějí o tom, jak se mají rádi. Stačí jediný pohled, jemné gesto, úsměv. Ovšem co on ví o nějakém partnerství, když si zuby čistí pastou na úvěr.

-     Takže, jsem rád, že jste se přišel podívat. Zatím pro vás nic konkrétního nemáme, ale budu rád, když mezi nás začnete chodit. Trochu se tu porozhlédněte, seznamte se s kolegy, Olinka vám všechno ukáže. Běžte se podívat, jak školí Karel, umí a navíc – je to šoumen. A jen tak mezi náma, nechci vás k ničemu nutit, je to vaše osobní věc, ale možná by bylo lepší, kdybyste se nechal trochu ostříhat, no, zvažte sám. Připíšu vás také na kurz rétoriky a umění prezentace, vede ho špičkový psycholog, docent Cimplch, možná jste už to jméno slyšel? Takže, sejdeme se tam...

 

        ...uviděl se, jak upíjí matonku v malém sále v prvním patře. Kvůli výzdobě (trochu podezíral Olinku, že se na ní podílela) se mu také říkalo záclonkový sál. Přes den sloužil klientům z menších firem, teď výcviku rétoriky a prezentace, docent Cimplch už byl na scéně, a lehce čaroval fixou a bezdrátovým mikrofonem jako samozřejmými amulety.         ...prezentace nonverbální – čili mimoslovní, řečeno hezky česky, zahučely amplióny a několik kolegyň se usmálo, když se pak Cimplch celý nahrbil a posunul si brýle dál od kořenu nosu, už se všichni smáli nahlas,

    formální – Cimplch se zatahal za kravatu s vetknutou zlatou sponou,   

    a nakonec samozřejmě slovní, žejo voe, přehrával docent a to už se samozřejmě řehtali všichni.            

    Základní komunikační dovedností je schopnost představit se ve společnosti, bude to takové naše první malé cvičení a zároveň příležitost, abychom se blíže poznali. Já jsem docent Cimplch z příbramské filosofické fakulty, je mi třiapadesát let a dnes se věnuji kromě povinnostem na fakultě zejména firemnímu vzdělávacímu programu, který vychází ze zkušeností anglického psychologa a sociologa Swansona, možná jste už někdo to jméno slyšeli. Program je samozřejmě přizpůsoben specifickým potřebám naší společnosti a úplně konkrétně také vaší společnosti. Věřím, že vám bude užitečný, že zvýší rejting vaší firmy a že nám spolu bude pěkně, co myslíte, ano? Já myslím, že ano. Děkuji za tu chvilku pozornosti hned na začátku a teď bych prosil, zda by v představování pokračoval někdo z vás.  Nikomu se nechce, nebojte, vyvolávat vás nebudu. Musíte sami chtít. Karel se začal ošívat, pak se ušklíbl, pokrčil rameny a už byl na pódiu.

Jmenuji se Karel, vystudoval jsem přírodovědeckou fakultu a teď působím už dva roky ve firmě ComputerTrade jako product advisor, čili, hezky česky, takový ten chlapec pro všechno... V sále se všichni zasmáli, ředitel se ohlédl po ostatních, aby taky viděli, jak ho to pobavilo. Mým koníčkem je závodní tanec ...několik kolegyň dalo najevo zájem tichým vzdycháním... a hlavně, moje rodina, manželka Monika a kluci Tomáš a Filip. ...ještě jste vynechal věk, napovídal polohlasem Cimplch... Karel jakoby na to čekal: věk jsem nevynechal, to je moje výrobní tajemství (teď už se pochechtávali skoro všichni), ale aby to nevypadalo, že s vámi nechci komunikovat, dovolil bych si vás všechny pozvat na středu po semináři na skleničku, a neprozradím víc, než že to bude kulaté! Vás samozřejmě také, pane docente... Cimplch zlehka naznačil potlesk.

    Výborně, to byl skvělý příklad tak zvaného surprising switch, v mých skriptech to najdete také v českém překladu jako překvapivý obrat. Je to zajímavá figura, o které jsem chtěl mluvit až na pátém semináři, ale dostali jsme se k ní díky vám už teď. Používá se tehdy, když mluvčí postřehne, že pozornost jeho partnera v rozhovoru upadá. A v tu chvíli bez varování přepnete řeč na úplně jiné téma. Pointa se skrývá v té překvapivosti, my o představování a máme tady oslavu třicátin. Gratuluji vám a vaše pozvání s radostí přijímám. Cimplch se pohnul a začal se nezadržitelně přibližovat ke Karlovi. Když k němu došel, srovnal mu jemnými prsty sako a pak se pustil do límce u košile. Je na vás nějaký kontakt...?

 

- Je na vás nějaký kontakt? Zaznělo znovu o poznání naléhavěji.

Uvědomil si, že pořád ještě sedí v mokrých kalhotách a špinavých botách v přijímací kanceláři, proti němu ředitel se stále stejným sympatickým výrazem v tváři, jen na čele se mu teď objevila lehká vráska.

- To není žádný problém, vyhrkl předem připravenou univerzální odpověď. V zápětí si uvědomil její nepřípadnost. Aby to zamaskoval, rychle otevřel kufřík a když v něm zápisník nenašel, zase ho hned zavřel, vstal a sáhl do pravé zadní kapsy. Čísla se rozlétla po běhounu kanceláře. Poklekl a začal je po jednom sbírat. Někde tam musí být to jeho.

 

***

 

Ve stejnou chvíli dělníci dopili pivo a zvolna opustili laminátovou stříšku, brodili se teď po kotníky bahnem směrem k výkopu. Jeden z nich se na okamžik zastavil, bylo to jen takové škytnutí v chůzi, převalení ve spánku, říhnutí mezi dvěma chody, mrknutí při zprávách. Něco, co už v zápětí jakoby vůbec nebylo, co ihned zmizí zároveň se vzpomínkou, která se ani nezrodila. To Sergej nejasně zahlédl, jak se z pootevřeného okna nedaleké kanceláře vysmeklo do svěžího vzduchu několik vulgarismů, jejich malé hejno naposledy zakroužilo nad sídlištěm, hrubými šupinkami rozčíslo oblaka na milión zlatých slunečních paprsků, vlasů svatého Petra, doširoka roztáhlo křídla a navždy odlétlo směrem k obzoru, do náruče dobráckého, studem zarudlého slunce někde nad křivoklátskými lesy.

 

(ukázka z povídkové knihy Družba, Protis 2005)