Lucie - syrakuská mučednice počátku 4. století. Dívka zasnoubená bohatému muži se rozhodla zasvětit se pouze Bohu. Byla mučena a podle pozdější legendy jí byly vyrvány oči, ale Matka Boží darovala jí jiné, mnohem krásnější. Proto je jejím individuálním atributem miska, na které leží oči.

 

(Věra Remešová, Ikonografie a atributy svatých)

 

Lucie

 

Lucie pojď

upijeme spolu noci

V stříbrných kalíšcích

tvé oči

prozáří tmu

červenou od krve

z tvé rány

Já sfouknu prach

z tvých víček

a jako poprvé

Naliji ti noci a ty mně

stůj při mně

Lucie

 

Tvé prsty

bílé

prokřehlé z malování

položíš na mou tvář

nemám stání

půjč mi své oči

půjč mi svou svatozář

jen na chvíli

Puškina vyzveme na souboj

po slepu stiskneme spoušť

jen na chvíli

budu tě hladit a ty mně

stůj při mně

Lucie

  

Budu tě koupat

dnes večer

beze spěchu

za zvuku jazzu

ve vaně ze stříbra

bolavé oči ti omyji

živou a mrtvou vodou

přiložím ocet na tvou ránu

a pak ji vysuším

v svém dechu

budu tě koupat a ty mně

stůj při mně

Lucie

 

Pojď

dočkáme se spolu jitra

najdeme pravdu ve víně

stůj při mně

Lucie

až bude svítat

a my dva nad ránem

já v tobě

a ty v nás

zadržíme dech

a zastavíme čas

 

(videoklip zde)

 

Rýma

 

Vzala mě rýma

Konec a Amen

Podzimní rýma mě vzala kolem ramen

Něžně mě políbila na kořeni nosu

Jak to dokáže jen Ona

Něžně mě políbila

Byl jsem v tom až po uši

Ještě než jsem ztratil hlas začal jsem pro ni skládat

Rýmy

Ještě než jsem ztratil hlas

někde v spadaném listí

Chodili jsme spolu ulicemi

Hledali znamení v zákoutích kaluží

Tiskli se k sobě v průvanu

Třásl jsem se

O ní

Žebrákovi jsem věnoval svoji poslední šálu

Z prvních sněhových vloček se na nás snášela

křehká a chladná záře

Nejdřív mi od ní chytly oči

Potom i tváře

Zahořel jsem pro ni

Jak jen nejlépe jsem uměl

Svěřila se že je senná

Věřil jsem, že také chytí

 

A pak se objevil On

Kdoví jak nás vůbec našel

Exotický přítel

Černý kašel

Kampak s mou propadlou hrudí

Na jeho drsný bas

Kampak s mými kruhy pod očima  

Na kterých jsem dávno necvičil

Chtěl jsem mu něco říci Ale pokaždé mi selhal hlas

Když začal Dokázal mne zlomit v půli

Chodili jsme chvíli ve třech

Byl všude

Prolomil každou chvilku ticha

V divadle se lidé otáčeli jenom po něm

Bylo to trapné

Z nosu mi ukápla slza

To Rýma předstírala nářek

Nabídl jsem jí bílý kapesník

To na znamení míru

Jednoho dne oba odešli

Doktor mi pochválil třicet šest osm

Sto dvacet na osmdesát

Lhala mi že je senná

Byla infekční

 

Elegie III

 

Tramvaj se rozjela

směrem ke konečné

Stromy za okny se vzdalovaly

jako vzpomínky

A vy zmatená a rozpačitá

Mrtvici na schůdkách jste potkala

poprvé

Student vám uvolnil místo u dveří

Tak tohle je ta chvíle

Madam

které jste se vždycky tolik bála

 

Stromy za okny

a vaše oči barvy nebe

Naposledy ještě nabrat dech

Jen nedat na sobě nic znát

Jenom si neuříznout ostudu

Potom si přehodíte

Cíp svého pláště přes koleno

kterého se muži tak rádi dotýkali

kam se teď jen všichni

poděli

 

Cítíte vlastní moč

Ach bože

co jen tomu řeknou lidé

Tak nervózní a bezbranná

úplně stejně jako tenkrát

Obléknete si rukavičky

kapesníčkem si osušíte vrásky

Marně přemítáte jak vystoupit

když  nohy už to jednou pro vždy vzdaly

Sklopíte oči

Tak cudně madam

Tak křehce

 

Tramvaj se rozjela

směrem ke konečné

Stanice míjejí jedna za druhou

Ve vašem klíně

taška s mrkví a kedlubnou

 

Bělomorka

 

Na hranici

Mezi dnou a nocí

Zapálili mi Bělomorku

Čistou a nezkaženou

Od špičky vzplála jasným plamenem

Své katy zahulila v oblaka bílá jako dům

Bílá jako morek

Bělomorka

Celá rozpálená zpívala kacířské písně

O nemocech mořských a milostných

O záduše

Tak hrdě

Tak vznešeně

Ach

Zpívala písně ošklivých kačátek

V stupnici na moll

Stupínek po stupínku jsem se také přidal

Došli jsme spolu až na samý konec molu

Bílé a rudé moře vína nás zvalo do své náruče

Vál příznivý vítr A tak jsme vypluli

A Bělomorka

Propluli jsme spolu křížem krážem

Od Karlova mostu ke Karlovu náměstí a zpátky

Karel stejně nebyl doma

No co, pohodil jsem hrdě hlavou

Hrdě a vznešeně

Toužil jsem být jako Ona

Toužil jsem být

Bělomor

  

Nakonec jsme ztroskotali

Kdesi v Ústí

Nebo Na poříčí

Z třísek loďky jsem stavěl novou hranici

Hranici mezi sladkou a slanou

Pokaždé shořela Pokaždé se rozsypala

Na prach

Zbývá jen poslední tříska

Bělomorko

Ach

Bělomorko

Ta co jsem si ji zadřel

Ta co jsem si ji zadřel

Do prdele

Hranice mezi mořem a zemí prochází našim tělem

Tak to jsem si zapsal

Ach

(Ukázky ze sbírky Bělomorka, Protis 2003)